Chtěl jste být vždy lékařem?
Ne. K medicíně jsem se dostal vlastně náhodou. Nikdo v mojí rodině není lékař, všichni mají vzdělání technického zaměření. V dětství jsem chtěl být popelářem, chtěl jsem být tím, co na ten vůz naskakuje a zvedá popelnice.
Co Vás přivedlo zrovna k ortopedii?
Původně jsem chtěl dělat dětskou kardiochirurgii. Ale vzhledem k tomu, že mi ten obor v té době přišel příliš nedostižný pro obyčejného člověka, tak jsem se rozhodl pro ortopedii a traumatologii, které mi přišly rovněž zajímavé. Také mě ještě dost možná inspiroval televizní seriál Nemocnice na kraji města.
Jaké byly Vaše začátky?
Začínal jsem na klinice dětské ortopedie v Bratislavě. Zaměřovali jsme se na vrozené vady u malých dětí a považuji to za skvělý start, neboť jsem se naučil s dětmi pracovat a později jsem se je nebál operovat. Upřímně, start, že by lékař nejdříve začal praktikovat dospělou medicínu a následně přešel do té dětské, mi přijde zcela nereálný. Ta zkušenost, že jsem mohl čtyři roky dělat tu dětskou, je nezaplatitelná. Předalo mi to mnoho zkušeností. Přeci jen to byl úplně jiný typ operování než u dospělých pacientů.
Vnímáte velký rozdíl mezi medicínou ve Vašich začátcích a nyní?
Myslím si, že začínat medicínu v těch letech, kdy jsem začínal já, bylo mnohem jednodušší, než je tomu dnes. My jsme tehdy vůbec nevěděli o stížnostech pacientů, nebyly žádné soudní spory a dokumentace byla velice jednoduchá. Prakticky vše jsme psali ručně. Zatímco dnes je situace obtížnější. Z mého pohledu je až natolik obtížná, že mladým začínajícím lékařům nezávidím náležitosti, kterým dnes musí čelit.
Jste původem ze Slovenska. Co Vás přivedlo do České republiky?
Imponovala mi kvalita české medicíny. Po odchodu jsem začal dělat dospělou ortopedii v Kladně. Pak jsem dostal nabídku nastoupit do Krajské nemocnice v Benešově u Prahy, kde jsem se naučil operační výkony v rámci traumatologie. Po šesti a půl letech jsem dostal nabídku, tehdy ještě z malé Nemocnice v Hořovicích, kde působím již krásných 13 let.
Je něco, co vás na té práci fascinuje?
Progres v endoprotetice, o kterou se dominantně velmi zajímám. Přičichl jsem k ní v prvních letech svého působení, kdy to byl až hrdinský výkon. Dělal se jen na některých klinických pracovištích, trval spoustu hodin, byly tam veliké krevní ztráty a výsledek byl skoro nejistý. Dnes je tento výkon natolik standardizovaný, že ho zvládá jakékoliv solidní okresní pracoviště. Doba trvání operace je řádově nižší, je zde velmi nízké množství komplikací a výsledky jsou velice povzbuzující.
Kolik operací máte již za sebou? Je nějaká, která Vám speciálně utkvěla v paměti?
V poslední době dělám kolem 500 operací ročně. Co se týče operací kloubních náhrad, tak můj počet bude určitě přesahovat 4000 operací. V rámci oboru traumatologie a menších operací jich bude nepoměrně méně, něco okolo 1500. Mám velice dobrou paměť a je to něco, co o mně ví i moji kolegové. Upřímně si ale spíše pamatuji výkony, které se mi nepovedly. Pamatuji si jména pacientů, strany a segmenty, které jsem operoval a pak právě ty výkony, kdy se stala zásadní komplikace, a kdy jsem byl rád, že jsme boj na sále dobojovali. Ale komplikace k medicíně prostě patří.
Jaké povinnosti vyplývají z funkce primáře oddělení?
V naší nemocnici těch administrativních povinností, které se s primářstvím pojí, tolik není. Momentálně mám pod sebou 11 lékařů, s kterými se snažíme části administrativního spektra rozdělit.
Jak vypadá váš pracovní den?
Můj pracovní den je vždy úplně stejný. Brzy ráno vstanu, nasnídám se a o půl hodiny později jsem už v práci. Následuje hlášení, vizita a o půl osmé jsem již na operačním sále. Končíme ve tři hodiny odpoledne. Pondělí a čtvrtky mám služby na ambulanci, ostatní dny v týdnu operuji. Někdy mám ještě služby i v rámci traumatologické ambulance.
Ví se o Vás, že podporujete pohyb. Jaký sport Vás ale nejvíce baví?
Za aktivního sportovce se nepovažuji, ale mám rád pohyb jako takový. Sport je skvělým doplňkem jakéhokoliv duševního úsilí a kterýkoliv sport, či pohybová aktivita, která zlepšuje člověku fyzickou kondici, nebo mu umožňuje strávit čas kolektivní hrou a získat si tak přátelé, považuji za dobré. Osobně mám rád turistiku, kondiční běhání, jízdu na kole v rámci cestování a rád si zahraji všechny kolektivní sporty.
Jak ještě trávíte svůj volný čas, když nejste zrovna na cestách?
Hodně a velmi rád čtu knihy. Čtu skoro vše, co se mi dostane pod ruce. Především mám rád romány a novely. Snažím se se svými přáteli, kteří čtou, vyměňovat tipy na to, co je dobré a neztrácet tak čas nějakým brakem. Dále sbírám nože a informace o jejich výrobě. Myslím si, že každý člověk by měl mít u sebe kapesní nůž, když například potřebuje něco otevřít. Během zjišťování informací jsem zjistil, že nože jsou různé a také že se různě používají. Postupně se můj vkus posunul od některých nožů k jiným a vnímám je teď jako umělecké předměty.
