Paní doktorko, kolik let se věnujete gynekologii a kolik let již působíte v hořovické nemocnici?
Gynekologii a porodnictví se věnuji od svého nástupu do nemocnice v Hořovicích, to je od 15. září 1969. Promovala jsem předcházející léto. Pár měsíců před tím se mi narodila dcera, kterou mi do promoce hlídali rodiče. Chtěla jsem s ní pobýt nějaký čas doma a zatím si hledat místo v nemocnici. Manžel měl zaměstnání v Praze, kde stále bydlel na koleji. Na gynekologii v Hořovicích byl kritický nedostatek lékařů, kdy tehdejší primář a dva lékaři zajišťovali chod celého oddělení včetně služeb, příslužeb a ambulancí v okolí. Sám tehdejší ředitel nemocnice MUDr. Vyhnal mě přesvědčoval, abych nastoupila co nejdříve a proto je den mého nástupu takový atypický.
Co se za dobu vaší praxe změnilo a co vnímáte jako nejvíc přínosné?
Za dobu mého dlouhodobého působení v oboru došlo přímo k závratným změnám, a to díky pokroku v možnostech diagnostických, operačních i léčebných. Daleko nejvíc si zejména veřejnost uvědomuje pokroky a změny v porodnictví, kde tyto "zázraky" začínají už v prenatální diagnostice. Významné jsou i pokroky v gynekologii a gynekologické onkologii. Co se nemění, je zřetel na prospěch pacienta za všech okolností.
Když jste se při studiu medicíny rozhodovala pro gynekologii, co bylo pro vás rozhodující?
Za dob mého studia se nikdo do nástupu do zaměstnání neprofiloval k určitému oboru. Já ke gynekologii a porodnictví byla přivedena okolnostmi po skončení studia. Nikdy jsem ale nelitovala. V oboru jsem našla zalíbení i životní naplnění.
Za dobu svého působení jste se setkala se stovkami pacientek a pomohla jim s celou řadou problémů a trápení, je něco, na co vzpomínáte opravdu ráda?
Vždy se vzpomíná hlavně na to, co dobře dopadlo a to zejména v případech, kdy jsme museli zvládnout nemalé komplikace. Byly také i úsměvné situace, ať ze strany pacientů či personálu, které nyní jako "medicínské historky“ předáváme svým mladším kolegům.
Prozradíte nám, jak trávíte nejraději svůj volný čas?
Ráda bych svůj volný čas trávila zcela jinak, než jak mi okolnosti dovolují. Měla jsem dosud malou možnost rozhlédnout se po okolním světě a vzhledem k mé rodinné situaci se to asi nezlepší. Jsem ráda, že stále mohu být, byť jen malým úvazkem, v kontaktu s oborem i pracovním kolektivem. Jinak jsem už deset let členkou zdejšího loutkářského souboru Malá scéna a šestým rokem píšu městskou kroniku.
Co byste vzkázala Vašim mladším kolegům v nemocnici?
Ať si zachovají ideály, váží si sebe a udržují dobré vztahy na pracovišti a od toho nejdůležitějšího - péči o zdraví pacienta - se nenechají odradit narůstající administrativou ani omezujícími předpisy.
