Anesteziolog Ihor Bulanyi odletěl z Ukrajiny, kde byl na dovolené u rodičů, 20. února. O čtyři dny později mu tatínek napsal, že začala válka. V následujících čtyřech týdnech pomohl sehnat potřebné léky a zdravotnický materiál pro ukrajinské lékaře za téměř půl milionu korun. A pokračuje dál. „Nejsem žádný organizátor. Pracuji na plný úvazek jako lékař na ARO hořovické nemocnice. Když mám volno, snažím se sehnat, co je potřeba, a odvezu to na hranice,“ brání se velmi dobrou češtinou ukrajinský lékař.
Jste v kontaktu s kolegy z ukrajinských nemocnic?
Ano. Posílám léky a zdravotní materiál mému bývalému primáři na ARO. Opakovaně jsem to vozil na polskou hranici. Pomáhají nám polští dobrovolníci. Jsou spolehliví. Dopraví to za hranice konkrétnímu člověku a ten to dopraví do nemocnice. Je to cílená pomoc. Vím, že léky i materiál neskončí někde ve skladu, ale dostanou se těm, co je potřebují.
Vy jste jim nabídl pomoc? Nebo vás o ni požádal váš bývalý primář?
Když jsem jezdil na návštěvu za rodiči, obvykle jsem navštívil i kolegy. Předávali jsme si dál zkušenosti. Pan primář mi po začátku války poslal seznam léků a věcí, co by potřebovali. Nejdřív jsme museli sehnat spojky, které to převezou přes hranice a dál k primáři. On mi pak pošle fotku, že všechno dorazilo v pořádku. S velkými díky pro všechny, kdo se na dodávce podílel. Vím, že to není tolik, ale je to cílená pomoc. Jsem taky vděčný kolegům tady v nemocnici. První dny po vypuknutí války za mnou chodili a nabízeli, že pomohou, a snažili se mě podpořit.
Kolik materiálu a léků jste odeslali?
První rozpočet byl 250 tisíc korun. Podruhé asi 200 tisíc korun. Část jsme vybrali i tady. Teď se mi podařilo sehnat 25 turniketů – speciální škrtidla na zastavení krvácení. Snažím se sehnat, o co mi z Ukrajiny napíší. Řada léků se už ale nesmí vyvážet. Třeba inzulin.
Jste v kontaktu s vaší rodinou?
Ano. Zatím se tam neválčí. Žijí asi 120 kilometrů od fronty. To je hodně blízko. Druhá věc jsou rakety, které lítají všude, a nikdo neví, kde spadnou.
Jak jste se dozvěděl, že začala válka?
Tatínek mi napsal. Ještě čtyři dny předtím jsem byl na Ukrajině na dovolené. Sice už rušili lety, můj let zrovna ne, takže jsem odletěl zpět do Čech. Kdybych byl 24. února na Ukrajině, už by mě nepustili a já bych ani neutíkal. Šel bych do nemocnice nebo teritoriální obrany. Někam, kde bych byl užitečný.
Přijedou rodiče za vámi?
Nechtějí. Jako většina, kteří jsou aspoň trochu schopní, chtějí bránit svou zem. Když všichni utečou, co bude dál? Pokud to neskončí na Ukrajině, jsou na řadě další. Polsko už to pochopilo. Snaží se maximálně pomáhat.
Kolik hodin měsíčně jste v práci?
Minimálně 170 hodin. Plus služby. Pracovní doba začíná v 7 hodin a končí v 15:30 hodin, ale běžně přetahujeme. Většina našich pacientů je v kritickém stavu. Nemůžu odejít, dokud nedokončím úkon, který jsem začal.
Pečoval jste při pandemii o pacienty s koronavirem?
My všichni. První vlna byla lehčí. Neměli jsme moc pacientů. Druhá, podzimní vlna byla hrozná. Najednou byla všechna lůžka na ARO plná. Ostatní oddělení také. Všude byli covidoví pacienti. Na plicní ventilaci jsme předtím připojovali jen na ARO. Při pandemii jsme měli lidi na přístrojích všude. Situace byla velmi vážná. Neměli jsme sice lůžka na chodbách. Na začátku jsme ale nevěděli, jak s covidovými pacienty pracovat. Výbava hořovické nemocnice je velmi dobrá. Máme léky, co potřebujeme, přístroje... Najednou ale nemůžete nemocnému pomoci. Vynakládáte maximální síly, znalosti, ale stejně umře.
Na jak dlouho jste původně přijel do České republiky?
Neměl jsem žádný plán. Odeslal jsem asi stovku životopisů do různých nemocnic. První pohovor byl v Hořovicích. Zaujala mě lokalita a velmi lidský přístup personalistky paní Kropáčové. Nebyl jsem pro ni jen jméno, ale konkrétní člověk. A to bylo rozhodující.
Kde se cítíte doma?
Spíš v Čechách. Když jste v zahraničí, ztratíte ve své zemi kontakty. Mám tam rodinu, bývalé kolegy, známé. Můj život je už zde. Mám tady práci, zázemí, nové přátele. Zvykl jsem si na český styl života. Je tady nádherně. Pořídil jsem si kolo a za hezkého počasí jezdím po okolí Hořovic.
