Paní doktorko, gratulujeme k úspěchu. Jak toto ocenění vnímáte a kdo ho uděluje?
Titul FERC uděluje Evropská resuscitační rada odborníkům za mimořádný přínos resuscitační vědě a vzdělávání o ní. Pro mě je výjimečné tím, že je to ocenění mojí práce, kterou dělám dlouhodobě a kvůli níž odjíždím od rodiny. Jsem ráda, že moje úsilí, kterému dobrovolně věnuji velkou část svého volného času, dává smysl i někomu jinému než jen mě.
FERC ale dosud na celém světě získalo pouze asi 130 lidí a z toho jen 20 žen.
To ano. V České republice ho přede mnou obdrželi dva zdravotníci a dětskou resuscitací se zabývá dalších pět oceněných z celého světa.
Což není mnoho. Od kdy se resuscitaci věnujete vy?
Prvotním impulsem pro mě byla stáž na dětském ARO. Pravidelně jsme tam řešili stavy ohrožující životy našich pacientů. Dalším byl certifikovaný kurz Evropské resuscitační rady (ERC – European Resuscitation Council), kterého jsem se zúčastnila v roce 2012. Tehdy se v České republice konaly pouze kurzy zaměřené na resuscitaci dospělých pacientů. Líbilo se mi, že k problematice přistupují jinak, než jak jsme se to učili na lékařské fakultě.
Čím byly kurzy jiné?
Tehdejší novinkou bylo postupovat v situaci kritického stavu podle systémových priorit, a ne podle předpokládané diagnózy. Hodně inovativní byla i týmová práce, která se u nás ještě neškolila. Na kurzech ERC nás učili, že jsme jeden tým a každá role v něm je důležitá. Bez ohledu na to, že je někdo lékař a někdo záchranář. Všechny role totiž mají nezanedbatelný význam. A jen když pracujeme jako tým, můžeme při resuscitaci dosáhnout dobrých výsledků. Tehdy mi bylo líto, že nemáme v ČR podobný kurz zaměřený na dětské pacienty.
Takže jste v roce 2014 absolvovala v zahraničí kurz EPALS (European Paediatric Life Support) zaměřený na rozpoznávání a léčbu kriticky nemocného dítěte. Pak jste se stala instruktorkou a iniciovala jste vznik certifikovaných kurzů dětské resuscitace v ČR. Pro koho je tento kurz určený a co se v něm zájemci naučí?
Kurz EPALS je určený výhradně pro zdravotnické profesionály, u nichž se předpokládá, že se mohou podílet na zajištění kriticky nemocného dítěte v prvních 30-60 minutách. Ať již v nemocnici nebo v rámci přednemocniční péče. Cílem kurzu je vybavit účastníky teoretickými znalostmi a praktickými dovednostmi nezbytnými pro péči o dítě s respiračním nebo oběhovým selháním z různých příčin, a zabránit progresi kritického stavu do srdeční zástavy.
Kdo se kurzu EPALS nejčastěji účastní?
Nejčastějšími účastníky jsou lékaři všech specializací, zejména oborů urgentní medicína, anesteziologie a intenzivní medicína. Dále zdravotničtí záchranáři a zdravotní sestry pracující na odděleních intenzivní nebo resuscitační péče, operačních sálech, urgentních příjmech nemocnic nebo ve zdravotnických záchranných službách. Podmínkou pro účast v kurzu je vykonávání klinické praxe a ukončené zdravotnické vzdělání, například ukončené studium na vysoké škole nebo vyšší odborné škole zdravotnického zaměření, střední zdravotnické škole nebo lékařské fakultě.
Kde všude v České republice školíte a jak často?
V současnosti školíme v Brně a Hradci Králové. Školící centrum musí splňovat určité požadavky. Musíte mít například dostatek erudovaných instruktorů – schopných resuscitovat a zároveň schopných proškolit v tom další lékaře. V kurzech učíme i to, jak se postavit k pacientovi a také jak poskládat samotný resuscitační tým. U dětských pacientů je to navíc nejen o zvládnutí samotné resuscitace, ale také kritických stavů. V pediatrii jsou poměrně vzácné, a o to méně jsou na ně lidé připravení. A na to vás právě kurz ERC dokáže připravit. Naučíte se v něm strukturovaný postup, který vám v kritické situaci okamžitě naskočí v hlavě a pak už jedete tak, jak to máte nacvičené.
Resuscitace u dětí má větší úskalí než u dospělých a výsledky bývají obecně horší. Proč to tak je?
Zcela stoprocentně to nevíme. U dětských pacientů se obvykle nejedná o náhlou zástavu jako když dospělý někde nenadále zkolabuje. Dospělý totiž často zkolabuje zdánlivě z plného zdraví. Znamená to, že má v okamžiku zástavy okysličenou krev a pokud ho začnete hned resuscitovat, tak má šanci na poměrně dobrý výsledek. U dětí je většina zástav takzvaně sekundárních, kdy jim předchází kritické zhoršování zdravotního stavu. Navíc jsou dětské zástavy velmi málo frekventované. Z celkového počtu zástav je jen 0,8 – 1 % dětských. Velká část zdravotníků na ně proto není dostatečně připravená jako tomu je u dospělých pacientů. Jde také o velmi emočně náročné situace. Většina dětí, které prodělaly zástavu, jsou totiž mladší než jeden rok.
Dá se zástavám u dětí předejít?
Částečně ano, a to včasnou diagnostikou. Pro základní identifikaci kritického dítěte nebo dítěte, které by se mohlo ocitnout potenciálně v kritickém stavu, sledujeme barvu pokožky, jeho dýchání a chování. U dýchání sledujeme vše, co neodpovídá normálu – například přídavné zvuky, příliš pomalé nebo příliš rychlé dýchání, či zástavy dýchání. Co se týká barvy pokožky, tak pokud je dítě našedlé nebo promodralé, měl by jeho rodič okamžitě vyhledat odbornou lékařskou pomoc. U chování sledujeme cokoliv neobvyklého – například extrémní neztišitelný pláč bez viditelného důvodu, nebo naopak když je dítě nezvykle tiché. Pro nás lékaře je důležitý ještě čtvrtý ukazatel – rodič, který projevuje velké obavy, že se s dítětem něco děje. Protože matka či otec jsou s ním nejčastěji a poměrně rychle poznají, když se s jejich potomkem děje něco neobvyklého.
Jste vedoucí výboru ERC pro vědu a vzdělávání v oblasti dětské resuscitace. Podílíte se na vytváření doporučených postupů. Jak často je aktualizujete? Kdo se jimi řídí?
Aktualizujeme je průběžně. Souhrn doporučených postupů vychází jedenkrát za pět let, což je právě letos. Standardy následně přejímají resuscitační rady jednotlivých evropských států. V rámci certifikovaných kurzů je pak šíří dál mezi zdravotníky. Ke standardům přihlížejí například i soudní znalci, když vypracovávají odborné posudky. Evropská resuscitační rada se teď nově snaží dostat nejnovější poznatky a postupy také přímo k veřejnosti. Lobuje proto u Evropského parlamentu za to, aby se standardy resuscitace staly součástí výuky v autoškolách, a to včetně nezbytného praktického nácviku.
Je to potřeba?
Ano. Lidé se totiž často školí jen teoreticky. Pro přežití člověka v kritickém stavu jsou přitom zásadní praktické dovednosti – tedy to, že máte resuscitaci nacvičenou a dokážete ji provést automaticky. Lidově řečeno, že máte resuscitaci ne v hlavě, ale v rukách. Důležité je také začlenit základy resuscitace do vzdělávání na základních školách. Je prokázané, že i dítě, které má jen jednu hodiny výuky resuscitace za rok, dokáže kompetentně resuscitovat a ve věku 10 let to zvládne i fyzicky. Do té doby se učí aspoň sekvenci akcí, co udělat. Od 10 let se učí již praktické věci – jak dýchat do pacienta, jak provádět srdeční masáž. Navíc nabyté teoretické vědomosti a praktické dovednosti dokáže předat doma dalším členům rodiny. V Itálii, ve Španělsku nebo na Maltě už zařadili resuscitační kurzy do vzdělávacích systémů.
Jak je to v České republice?
U nás je to zatím hodně nahodilé. V některých školách učí resuscitaci učitelé, jinde si zvou profesionální záchranáře. Rozhodně to není systémová výuka. Nejsme si proto jistí, jak moc kvalitní osvěta a výuka na školách je a zda odpovídá evropským standardům. Ani nevíme, jestli na školách probíhá pouze teoretická příprava, nebo i praktická výuka. To je potřeba změnit.
